.

Prosinec 2013

588. článek

31. prosince 2013 v 15:45 | Christeena |  Hodně přemýšlím
Hele, chtěla jsem napsat nějakou malou úvahu o tomto blogu, i když je téměř nefunkční. Jen nevím jak začít, tak dlouho jsem už neuvažovala... Není nic hezčího, než když se jako jeho vlastní autorka téměř po čtyrech letech ohlédnete za tím, co jste na světě internetu zanechali. Když se na to podívám teď po téměř roku pauzy, ano, říkám si, to co jsi udělala a vytvořila je dost dobrý. Byl večer a já si četla staré články, četla jsem snad všechny. Nevědoma některých, některých vědoma, ale za ty se třeba strašně stydím. Ne vždy všechno co jsem vytvořila bylo dobrý :D . Říkám si, že jsem v těch třnácti měla větší rozum a chuť pro život než teď. Na svoje pocity by lidé po pár letech zapomněli, ale já ne. Od dvanácti přesně vím, jak jsem se kdy cítila a proč. A strašně mi pomohlo se k tomu vrátit. Když si čtu některý články, připadá mi, že to tenkrát bylo stejný jak teď. Blbý. Jsou tu nádherně popsaný depky malé holky. Nesčetně vymyšlenejch příběhů vytvořených z bolesti, zklamání, nepochopení a desítky básniček o životě jak je nefér nebo super. A když si je čtu a porovnám to s tím co je teď, říkám si, hej tady sem už jednou byla, tady jsem už bojovala, tady jsem zakopla, hej Kristy, podívej jak ses s tím poprala. Snažila jsem se přinášet lidem v psaní radost, a teď když jsem to četla zpětně, jsem přinesla radost i sobě. Jsou to moje důkazy, že v životě se dá překonat všechno. :))
Zajímavý, že mě ani tak neoslovily články jako vyloženě deníčky, kde jsem si psala co s kým dělám. Ale spíš úvahy. Líbí se mi. Byly to krásný roky, tak čisté jasné přemýšlení. A vidím to v každým článku, i když sem měla sebevětší depku, já si na tom světě vždycky našla to pěkný. A když jsem se utápěla ve smutku, obdivovala jsem jeho zkaženou krásu. Vytřískala jsem z něj to smutně nádherný. Tenkrát jsem si říkala, že to prostě jen není špatný. Bylo to pro mě přirozený. Ale dnes, už ani nevěřím, že toto jsem mohla napsat skutečně já. Říkám si, ne že to nebylo špatný, bylo to dobrý.
Teď tak trochu nechápu sebe proč jsem vlastně skončila. Jestli sem si přišla něja moc velká. Už se v sobě pořád tolik nerejpu a nerozebírám se... Nebo prostě nechci dávat už kůži vyloženě na trh, necítit se tak odhalená a bez tajemství. Nebo spíš jsem už všechno dávno napsala, a teď se k tomu můžu jenom vracet, protože vše se neustále opakuje dokola. Důvodů a příčin je nejspíš hodně...
Chtěla bych to zase umět, dávat radost. A ať jsou některý (nebo podle vás všechny) články jeden velkej trapas, já jsem ráda, že je mám. Díky nim jsem se posunula vždycky dál, a teď když už si je nepíšu, stačí mi je si přečíst znovu a má to stejnej efekt. Stačilo sednout ke klávesnici a ťukat, a ono to vypadalo dobře.
Joo, ani nevím co jsem tímto chtěla zase světu říct. Asi jen to, že dělejte to co vás baví, nezáleží na kecech ostatních, a ani nezáleží jestli to vůbec umíte. Nezáleží na ničem víc, než na tom, co vás dělá šťastnými a co vám v životě skutečně pomáhá. A i kdyby vám celej svět se hroutil před očima, vy budete mít stále pro co žít a existovat. Nikdy nebudete na tom tak špatně, abyste se alespoň z něčeho netěšili. Rozvíjejte se, od toho tu přece život máme.
Hah, když sme u toho rozvíjení :DDD ... Joo, dobře, Picasso ze mě nebude, ale dávám to sem, protože sem se s tím srala přes hodinu a půl. A protože i když to není světový, jak sem psala, je to můj relax. A i kdyby mít relaxem bylo čmárat kolečka a trojúhelníčky v řadě za sebou, a já to vydávala za umění, i kdyby se to nikomu neíbilo a nikdo mi v tom nefandil, tak bych se jich nikdy nevzdala.

Důležitá

30. prosince 2013 v 23:45 | Christeena |  Skládám rýmy
Je to už fakt dávno,
dávno co jsem tě spatřila,
je to fakt dávno,
kdy jsem se s tebou poprvé opila.
Nejsou to dny, ale roky,
o kterých píšu tyhle sloky.
Bez tebe to nedávám,
s tebou utíkám všem obavám,
bez tebe to nejsem já,
bez tebe bloudím v tmách.
Jak neuvěřitelné může být přátelství,
díky tobě, věřím zase na štěstí.
Věřím v tvoji existenci,
a ty věř mojí asistenci,
sme tým, pár, spojenci,
to už radši školní absenci,
než držet abstinenci.
Když melu sračky, hovna,
ty mi dáš úkryt, kam se schovat.
kam brečet, ječet,
se mnou máš uzavřenou pečeť.
Jediná ty mě tak dobře znáš,
víš, jaká jsem, jakou mám tvář,
všechno se mnou rozebíráš,
můj malý anděl, moje stráž.
Držíš nade mnou ochranou ruku,
udržíš mě v suchu,
nenecháš mě spadnout dolů,
ať se topím ve sračkách alkoholu,
Letíme spolu ke hvězdám,
neboj počkám, nikam nespěchám,
v ničem tě kámo nenechám,
navzdory všem neplechám.
Letíme, letíme spolu tmou,
si mým vzorem, idolem, hrdinou.
Díky tobě vím, co je to mít ráda,
už si ani nepamatuju, co je to být sama,
Díky za pomoc v chvílích nejtěžších,
si nejbližší ze všech nejbližších,
co mě utěší, pořeší,
a ještě ke všemu potěší.
Nikdy mi netvrdíš, jak je život růžovej,
jsem tu stále pro tebe, nezapomínej.

Nevyjádřená

19. prosince 2013 v 23:00 | Christeena |  Skládám rýmy
Ztracená, absolutně ztracená,
bezcenná, ne víc než bezcenná,
tak takhle vidím svoje já,
otevřená a zároveň uzavřená.

Pochopená i nepochopená,
smířená i nesmířená,
tichá a přitom tak hlasitá,
cítím temno, i když svítá.

Cítím zklamání, a taky bolest,
pokračuju, já nechci konec.
Tak lehce důvěřivá,
hodná, čistá, milostivá...

Chci najít od života pin kod,
nové řešení, jiný východ,
jak však najít východ v temnotě?
Štěstí kde jsi, neznám tě.

Mám sbalenou tašku,
přibalím i flašku,
a prášky na nespavost,
k čemu dobrá moje obětavost...

Odevzdala jsem všechno,
svůj úsměv, světlo,
Jako bych spadla do popelnice,
zbylo ticho, vyhaslá svíce,
dnes nepříjde večernice,
nechci čekat, chci více.

Chci roztáhout křídla, chci lítat,
nic si nevyčítat,
odsouzená uhasit se, skrývat,
jsem asi jinej případ.

Tak ztracená, ano, tak ztracená,
proudloužená, a přitom zkrácená,
je toto mého života verze,
nepovedená, životní recenze.

Tolik

18. prosince 2013 v 22:05 | Christeena |  Skládám rýmy
Tolik snů,
tolik nadějí,
tolik dnů,
stále se nic nemění.

Tolik nevyřčených přání,
tolik vyčerpaných sil,
tolikrát jsem chtěla,
aby bylo líp.

Tolikrát jsem brečela,
tolik věřila iluzím,
tolikrát radši mlčela,
teď vím, že už nemusím.

Tolik zbytečných sporů,
tolik nezdařilých plánů,
tolikrat nahoře a teď za dolů,
hledám klíč, hledám bránu.

Tolik bolesti,
tolik zklamání,
doplatíme na naše neřesti,
je to tvrdé přistání.

Tolik falešné euforie,
tolik milosrdných lží,
trocha špíny nezabije,
moje duše se potápí.

Tolik hlíny nade mnou,
tolik násilí kvůli zlobě,
jen okuste se mnou,
jaké to je ležet v hrobě.



Výkřik

18. prosince 2013 v 18:40 | Christeena |  Skládám rýmy
Lidé se mi diví,
že ještě dýchám,
oni jsou živí,
a já umírám.

Hniju za živa,
kde, kde je moje víra,
kde jsou léčiva?
Léky na mozek,
pomůžou?
Jistě, na 100 procent.

Jsem na nervy,
každý den,
nemám rezervy,
jsem jen člověkem.

Moje nemilost,
proudí ven,
proudí mnou,
proudí každý den.

Jak nezastavitelná,
časová bomba,
a stejně,
pořád ti žeru ty hovna.

Tak, tak prázdná,
a plná zároveň,
odpověď žádná,
to je teda úroveň.

Šílím, jsem na dně,
z toho, co je ve mě.
Něco je špatně,
něco se porouchalo,
mám dost, a pořád mám málo.
Čas, ten všechno zahojí,
tím, kdo mé potřeby ukojí.

Já vím, já vím,
sedím, a vyfukuju dým.
Sedím a kašlu zvratky,
přetočila bych se zpátky.



Kouzelný les

18. prosince 2013 v 14:18 | Christeena |  Skládám rýmy
Na duši temno,
v rukách třes,
na stěně okno,
a venku les.

A v tomto lese,
nejsou žádný zvířata,
nikdo tam neleze,
ani za prase(piču) ze zlata.
Patří jen a jen mě,
Nikdo se sem nedostane.

Teče tu studánka,
rudá, hustá, asi z krve,
bludička, ztracená cigánka,
stojí tu hned za rohem.

Pojď, ukážu ti louku,
je to louka zklamání,
snad nebudeš příliš v šoku,
nemá tě kdo ochránit.

Prší tu slzy,
noc je ve dne,
sliz místo smůly,
údolý smutku, bezedné.

Hledej jen jedovaté byliny,
štěstí žravé rostliny,
vrásčité pukliny,
sám samotinký, jediný.

Pořádně tu ani moc nic neroste,
ne, nehledej tu ovoce,
slunce sem nemá přístup,
jen démoni, jezinky, neodházej,
není ještě čas na ústup.

Démoni se živý na tvých snech,
nadějích, a je to znát,
ze strachu tajíš dech,
jezinky mají zase hlad.

Nic, nikdo tu nežije,
nic, nikdo vám neřekne,
jaké jsou zdejší zvyklosti,
Jen já a mé čarovné bytosti.