.

Listopad 2012

Avio- Pro mě se nebrečí- text

29. listopadu 2012 v 22:03 | Já |  Moje kultura


Nemiloval jsem tě, ty mě prý ano,
neměl jsem tě rád zatímco tys mi říkal kámo.
Nejsem ten, který ti co má co nabídnout,
chci chcípnout, nikdo by neřekl ani hovno
Miloval jsem tě, tys mi lhala, že mě taky,
měl jsem tě rád a tys mi podrazil nohy.
Byl jsem ten, co ti měl co nabídnout,
chci chcípnout, ani slza pro toho kdo chce skončit život.
Nejsem ten typ člověka, kterého bys miloval, nebo milovala,
je jedno jestli jsi chlap nebo ženská.
Vám je zas jedno co si každý den prožívám,
a mě je zase jedno, že vás nezajímám.
Sem jen stín někoho, kterého nikdo nezná,
a když ho někdo zná, lituje toho že poznal.
Moje hlavní chyba, upřímný za každou cenu,
nikdo z vás není ready poslechnout o sobě pravdu.

Zamítnuto

26. listopadu 2012 v 21:48 | Já |  Skládám rýmy
Jen jednou se dotknout hvězd.
Dnes jsme měli psát básničku, nějaká se potom měla vybrat a poslat se jiné učitelce, a ta si pak vybrala.. no bla bla bla. Prostě smě psali. Já jsem taky psala. Vybrala jsem si za téma "naše třída". Snažila jsem se, heh, samozřejmě. S básničkou jsem víceméně spokojená, ale učitelka mi ji neuznala. Zkrz to, že některé rýmy se údajně nerýmují a že jsem použila vysloveně jména učitelů. Takže buď se soutěže nebudu moct zúčastnit vůbec, což mi moje soutěživá povaha nedovoluje. A nebo básničku musím úplně předělat. Pfff... Vím, že má ale pravdu, mám co pilovat. A tak si ji alespoň napíšu sem. Vyznačím co jsem měla špatně. Za každý váš nápad jak to předělat a přitom zachovat základ, budu ráda... Vím, že není haluzová, ale já se fakt těch blbejch 25 minut snažila.


Rubik by ze mě měl radost

22. listopadu 2012 v 21:45 | Já |  Hodně přemýšlím
Je to všechno v piči,
ty seš jedinej, kdo se ničí.
ty jsi ten, kdo maluje křik na stěnách,
všechno začíná v myšlenkách...



Blbiny

21. listopadu 2012 v 20:50 | Já |  Co se jinam nacpat nedalo

Co by lidi řekli asi,
kdybych měla vlasy,
jak zelenej neon,
chci být chameleon...
Během posledních tří dnů moje vlasy změnily barvu asi 3 krát. Nějdřív na tmavě hnědo, což se mi nelíbilo. Červená je červená. Další den jsem odbarvovala zesvětlovačem, to mi chytla taková světlá oranžová. To se mi taky nelíbilo, tak jsem na to hodila zářivou červenou barvu. Jenže ona není červená ale oranžová :D. Mám vlasy jako mrkev. A dneska jsem si devítkou peroxidem zkoušela udělat ombre. Ombre jsem si udělala, dokonce jsem vám to i natočila. Ale videa jsou díky špatnému osvětlení ve strašné kvalitě. Spíš můj obličej je na nich v příšerné kvalitě :D. Špatnej make-up, žádné barvy neviniknou. Škoda..

Známky zatím udržuju jak se dá, a zatím se dá...

Nauč se kdo napsal jakej spis,
potom se jdi naučit dějepis,
pamatuj si, že Neruda,
je naše česká odrůda.

Noc bez drog 2012

17. listopadu 2012 v 11:11 | Já |  Dokumenty aneb mapa života


Ačkoliv to byla naše poslední společná noc se třídou, těšit jsem se začala až v onen den. Ale nikterak jsem to neřešila... Pamatuju ty časy, když mi bylo jedenáct, a s holkama jsme se vždycky pečlivě na takové akce připravovaly :D. Jo jo..Bylo to fajn. Lakovávaly jsme si nehty na diskotéku, kde je absolutní tma, a na nehty se stejně nikdo nedívá :D. Je to až trapné, když na to teď vzpomínám. Ale byly to hezký časy.

Jo, jsem cíťa, jo, prožívám to.

15. listopadu 2012 v 23:15 | Já |  Dokumenty aneb mapa života
My možná odcházíme,
spolu s námi i všechny naše rebelie,
Co bude dál, nemám zdání,
ale tento rok bude legendární.

Je to naše, všechno co jsme tak dlouho budovali, jsme na hoře, v nejvyším levelu, škola patří nám, je to naše, naše chvíle, probojovali jsme se až sem, a jsme na to kurva hrdí. 9 let (+ -) si buduješ respekt, získáváš kamarády, sbíráš body, snášíš křik učitelů... Jen abys pak mohl říct "Čau, ahoj" a jít si klidně dál? Jeden by se rozbrečel.


Šprťácké sklony, help!

12. listopadu 2012 v 23:16 | Já |  Dokumenty aneb mapa života
Svět není zlý, jen lidé.
A přitom neexistuje zlého člověka.

(Kravina, co jsem teď napsala, možná stojí za úvahu. Ale jen možná. Možná vždycky značí ne. Takže se můžeme posunout dále)

Učení z víkendu se vyplatilo. Díky Bohu. Ještě ale není konec týdne. Nevadí. Zjistila jsem, že učení mě svým způsobem uklidňuje. Nejen, že dělám něco pro sebe, taky mi to zabraňuje myslet na blbosti a starosti. Ke všemu mám nakonec dobrej pocit z dobře odvedené práce. No fakt :D. Je jednoduší mít v hlavě redoxní reakce nebo kde leží Ohře, než kraviny, které stejně nevyřeším a zbytečně se jimi akorát trápím. Možná mi učení příjde zajímavé, protože jsem to nikdy před tím nedělala... :D. Je jednoduší mít za nějaké vědomosti jedničku v žákovské. Než čekat kdy tě ocení život. Jak řekl kámoš "Kikino, uč se. Ser na lásku, protože ta tě vždycky zradí, nakonec se stejně rozejdete. Ale když se učíš, a soustředíš na školu, ta ti vždycky dá jedničky!" No, jak to tak vypadá, vzala jsem si jeho radu k srdci. Jako nemyslete si, zase nějak extra chytrá nejsem :D. Jen se teď v poslední době začínám učit. Šprťácké sklony, nééé :D.
V pátek jsem spala s děckama u kámošky. Jelcin, camelky, venku do noci, mám to ráda. A hlavně, byli jsme všichni spolu. S nima zapomeneš na všechno, co tě kdy sralo. Děláš pičoviny, směješ se. Neřešíš. Kousek svobody, který si pro sebe můžeš utrhnout. Svobody a hlavně pohody. Která ti tak chybí.

Jestli chceš dobrou známku, tak nežer

7. listopadu 2012 v 22:41 | Já |  Dokumenty aneb mapa života
Chtěla jsem napsat nějaké úvodní verše o škole, ale já už mám školy plný zuby, než abych o ní ještě skládala básně!
Moje milé drahé děti. Zjistila jsem, že ačkoliv jsou scio testy v pěkným obalu, tak to jsou stále pořád ty staré dobré nudné testy. Kdyby jen to. Ale ono to je těžký! A ani učitelé nejsou nijak mírní. Scio tam, test sem, domácí úkol tady, a já nikde. Všude jen škola! Škola ve škole, škola v novinách, ve zprávách, na internetu, škola doma! Otázku "Kam půjdeš na školu?" bych vyškrtla z českého slovníku. Sama nevím... Tak jsem si říkala, že když do vás furt hustím ty svoje moudra, a snažím se vám nějak poradit a říkat, ať se netrápíte životem, když stejně umřete, nechcete poradit jednou vy mě?
Takže za prvé. Kam mám jít na školu? Mezi mé favority zatím řadím gymnasium. Ale tam se mi moc nehce. Nebo sociálněsprávní obor. To mě láká o něco víc. Ale pořád to jaksi není ono. A nebo... a to se lidi držte :D. Ne, spíš se nesmějte. Jsem si říkala, že bych si ještě mohla podat přihlášku na konzervatoř obor herectví :D. Protože kdyby se to nepovedlo (Jakože asi ne), tak pořád bych si mohla dát ještě další 2 přihlášky. Na druhou stranu proč to nezkusit. Ráda vystupuju, nestydím se (Spíš se nebojím), dost řečním, všechno dramatizuju, umím lhát nebo někomu něco nakecat a přitom si zachovat vážnou tvář... Důvody proč tam nejít? Berou jen 6 lidí. Ty lidi to už dělaj několik let, já do dramaťáku chodila asi ve 3. třídě naposledy. Talentovky mi na herce příjdou náročné. Recitování, předvádění divadelních her, znalosti z literatury, divladla a umění, pohybové zkoušky, sluchové, rytmické zkoušky + zpěv. Panebože! Vždyť nikdo nemůže skvěle ovládat všechno ne? Zbytečně bych se stresovala. Vlastně.. já se ani nebojím těch zkoušek. Já se bojím, že na mě budou čumět ostatní uchazeči. A smát se mému pohybu, přeřeknutí, mimice, gestikulace... Nevíte jak to na takových talentovkách chodí?
Když ale tak přemejšlím... Byla bych já vůbec na nějaký konzervatoři šťastná...?


Hřeště bez výčitek

4. listopadu 2012 v 0:59 | Já |  Hodně přemýšlím
Jo jo. Jak jsem říkala. Buchta, do které mi spadla skořápka se snědla i tak. A nikdo nic nenamítal. Fuck yeah! :)
Jedna věc, kterou mě život naučil, je nic si nevyčítat. Protože moje úmysly nikdy nejsou špatný. Akorát se občas nepovedou. A když už jsou špatný, asi to tak má být. Jediný co si vyčítám je, když ublížím někomu koho mám ráda. Ale když se už stalo, tak to nezměním. Každej chybuje, to si musíme připustit. Ale mnohem důležitější se odpustit si. Nic si nevyčítat. Být na sebe hodní. Protože to my budeme žít svůj život. Ne ti druzí. A odpustit si spoustu lidí neumí...
Jak řekl Avio- Není čas být smutný. Já bych ho ještě doplnila. Není čas se trápit. Není čas ubližovat. Na slzy není čas. Není čas si něco vyčítat. Není čas se urážet. Není čas poslouchat kydy ostatních, když nám akorát ubližují. Není čas ničit životy ostatním.

Mám se tak fajn, až tomu nedokážu uvěřit

3. listopadu 2012 v 1:06 | Já |  Co se jinam nacpat nedalo
Miluju svět a ty lidi v něm,
to mě nutí být lepším člověkem,
nejsem bezcitná kurva, jen si držím odstup,
tak mě nic nezlomí, to je můj postup.

K neuvěření. Můj bratránek Tomáš, bude zítra u nás slavit svoje patnáctiny. Smrad jeden. Pamatuju si, jak sme si stavěli bungr z dek a židlí, jak sem ho praštila vařečkou po hlavě na rodiné svatbě, jak sme si hráli a já prolítla hlavou lustrem, jak jsem ho strašila, že si pro něj přiletí zlatej orel a on mi věřil... Jako děti jsme si bývali hodně blízcí. Teď už moc ne.. I tak je k vzteku, že bude mít dřív občanku než já :D.
Ležím dva dny doma, nemocná, ukuckaná, a úplně sama, samotinká. Fňuk. (Teda, stavila se ke mě kámoška, bože díky! :D). A tak jsem se rozhodla prohloubit své kulinářské dovednosti a pomohla jsem péct babičce slavnostní buchty na zítřejší rodinou slezinu.
Pekli sme 2 buchty, jak babička řekla, aby měl Tomáš radost. Trochu ve mě zahryzalo svědomí, že to stejné dělala i pro mě, a já to nikdy neocenila. Hmmm, nevadí. Stála jsem u kuchyňské linky, s radostí, že konečně něco dělám. Přišla babička a začala mi vysvětlovat postup, a jednoduchý úkol roztřídit žloutky od bílků.
"A proč musím přelívat každej bílek zvlášť z hrníčku do hrníčku?" ptala jsem se pohoršeně. Vždyť je to přece tolik práce navíc!