.

Březen 2012

Cítím v tom beznaděj 7

31. března 2012 v 23:52 | Já |  Vymýšlím si
Tak jsi jdu po ulici ve svých tak trochu protrhaných červených botkách a je mi tak nějak fajn. No jo, dnešní boty taky už nic nevydrží, pozvdechla jsem si v duchu. Moje roztrpčení ještě víc prohloubil jarní vítr v pečlivě upravených vlasech, ale potom jsem ve větru ucítila květiny. Spoustu květin. Nálada se mi zase spravila. V myšlence na květiny se objevila další myšlenka. Příroda, stromy, louka... No wow, jak dlouho už jsem nebyla na té svojí louce? Pane jo... Na strom úplně kašlu. Bodlo mě u srdce, a trochu jsem se zastyděla. Však co už. Vzhledem k tomu, že se v poslední dobou koukám na všechno přes flegmatické brýle, s trochou ciniky, tak mě to bodnutí u srdce zase tolik nebolelo. Sáhla jsem do kabelky a ucítila v rukou knížečku. Deníček. Správně, je tam. A tak můžu vyrazit. V hlavě toho moc nemám. Taky jste si všimli, že když jste šťastní, tak že nemáte potřebu si nic vypisovat a jenom si ten pocit užívat, dokud nezmizí? A když zmizí, jste v piči... A potřebujete louku a strom a deníček...

Spam

26. března 2012 v 20:59 | Já |  Hodně přemýšlím
Nikdy nevěřte v nic dobrýho, čím víc uvěříte, tím víc budete akorát tak zklamaní.
Nebojujte za to co chcete, spokojte se s tím co máte.
"Máš na lepší" je jen utěšovací fráze.
Naivita je krásná věc, dokud vám nedojde, že jste naivní.
Když seš smutnej, tak prostě musíš počkat. Buď to přejde, nebo to bude horší.
Že i záchod můžeš spamovat.
Nikdy neber nic vážně, je to tak lepší.
A vůbec, žij si svůj život na plno, protože pravdou je, že smutný lidi nikdo nemá rád.
Na plný gule...
A zase platí zlaté pravidlo, obejmout lidi okolo sebe.
Být za ně rád, ne každý je má.
V životě je tolik krásnejch věcí, že by bylo škoda je ignorovat kvůli mrzutosti.
Nemusíš se smát, mnohem lepší je, být někomu jako důvod k úsměvu.
Není ti to jedno, ale to neznamená, že se nemůžešradovat.
Že se nemůžeš smát.
Že nikoho nemůžeš potěšit.
Můžeš.


Asi deníček

25. března 2012 v 1:15 | Já |  Co se jinam nacpat nedalo
Nebudu se tajit s tím, že do blogování se z větší části nutím. Chodím ven, příjdu k večeru, není čas, nápad, inspirace... Připadá mi, že toto teď, když se na nás venku usmívají sluneční paprsky, prožívají snad všichni blogeři. Není to tak, že bych neměla na nic náladu, že bych nebyla šťastná. Samozřejmně nic není dokonalé, a co mi trpčí život je žárlivost a nerudná trpkost, která není zas tak ani moje. No jo, píšu v hádankách, internet není moc soukromej. To je fuk, píšu od věci.

Jsem na pláži

24. března 2012 v 0:00 | Já |  Hodně přemýšlím
K neuvěření, jak ten čas letí. Chtěla bych ho chytit a přikovat v řetezech, uříznout mu křídla a rozbít všechny hodiny na zemi. Ne... Chytila bych všechny šťastné okamžiky a dobrou náladu a schovala na horší časy. Ty bych chodila po večerech fetovat. Jo, stará fetka ze mě by byla. Ale jak to tak vypadá, posledním co nám na štěstí zbylo, jsou vzpomíny, a dokonce i ty časem vyblednou. Až nakonec budou tak bledé, jako je moje pokožka na začátku jara. Ale jaká je šance, že se ještě někdy opálí? A opravdu nemá žádná ze vzpomínek alergii na slunce?

Moje nová závislost

23. března 2012 v 0:00 | Já |  Srdeční záležitosti
Noo, s vlasy experimentuju už nějakou tu dobu, že bych si vysloveně našla styl oblékaní to se říci nedá, ale přece jen už mám představu o tom co se mi líbí a co ne. Jo, to vždycky nebývalo. A za poslední měsíc mě chytl make-up. Ale teď nemluvím o nějakým přirozeným líčení, ale o pěkně bláznivých stínech. Oukéj, zas tak bláznivých ne. Jde o to, že mi to ještě tak moc nejde, jak bych si to představovala. A vůbec, stíny mě strašně baví. Strašně mě potěšilo od kamarádky (Ano, mluvím k tobě Klumzí! :D), která se nemaluje, no já jsem si jednou krásně přivstala a došla ji namalovat (Hele, náhodou, povedlo se mi to), že mi řekla, že bych klidně mohla bejt kosmetička.

Requiem za sen

22. března 2012 v 0:00 | Já
Jednoho krásného dne jsem objevila úžasnou orechestrovou skladbu-písničku, neumím to rozeznat. A na orchestrech mám nejradši remixy. A tak jsem se jí nějak začala více zabývat a hele- ono to patří k nějakýmu filmu. Okouzlená hudbou, jsem se rozhodla stáhnout i film k ní patřící. Je sice starší (rok 2000), ale zasáhl mě tak hluboko, jak už dlouho žádnej film.

Skořicová zkouška

21. března 2012 v 0:00 | Já |  Moje kultura
Možná někdo na novinky.cz četl, možná někdo na youtube viděl. Jedná se o novou celosvětovou hru, kde se snažítě spolknout lžíci skořice. Nemáme dostatek slin aby obalily skořici, ta vám vlítne do krku a vy se začnete dusit a když to spolknete, tak se zákonitě poblijete. Není to žádná novinka, na stejném principu bulimetičky polykají třeba lžíci kávy.
A to samozřejmě Slečny v akci (Můj a kámošky videoprojekt) si nemohly nechat ujít, a jako správné trdla jsme to vyzkoušely a řádně natočily. Takže se s vámi podělím o toto naše malé video :)

Stejně mojí nejoblíbenější částí videoprojektu je stříhání videa a dodávat mu takovou tu šťávu :) I když, nejsem si zas tak jistá, přece jen skořici nekašlu každý den. Mám ráda obě části :) Máme toho teď rozjetého více, největším problémem většinou bývá, dávat videa dohromady, sestříhat a tak, takže se určitě máte na co těšit, ale jen nevíme kdy :D :)

Oplácaně šťastná

19. března 2012 v 22:46 | Já |  Hodně přemýšlím
Ale né, tolik článků všude na netu o tématu postava, hubnutí, žrádlo, sport... Vět alá "Mějte rádi svoji postavu! Přijměte sami sebe, milujte své oblé tvary." A spoustu dalších otřepanejch keců. Jenže.. Jenže na tom něco je. Mnoho okolností mě to donutilo o tom zas a znovu přemejšlet. S příchodem tepla, uplých tílek, brzy i kraťásků... Kam já ten pupek jenom schovám? A kam narvu nohy? Dost! Jestli seš baculka, a trápí tě postava, třeba čti dál.

Balkon

18. března 2012 v 7:28 | Já |  Srdeční záležitosti
Na panelácích je jedna dobrá věc. Kromě ježdění ve výtahu nahoru a dolu, tak to je balkon. Chodím sem přemejšlet, sice vám nezaručí čistej vzduch, ale aspoň čistou hlavu. Miluju to. Miluju zvuk dálnice D1, pohled na kouřící se kotelnu, na betonovou zem, barevné paneláky... Málokdy si uvědomíte co máte, dokud o to nemáte přijít. Jen jsem se ještě nerozhodla, jestli se raduju a nebo smutním. Mám se těšit na novej začátek? Mám se radovat z nového života? A když ano, mám se stále těšit na venkovskej stereotyp? Do jaké míry příjdu o kamarády a do jaké míry se zase spřátelím s novými? Jak moc mi to nahradí zlatý retrívr nebo zahrada? Hloupé myšlenky... Sice si ještě kufry nebalím, za to když to mamka vybalila na mě, že by to jednou mohlo bejt možný, tak si s tím balím hlavu. Je to rozhodně zajímavá představa, v mnoha ohledech i hezká, ale... Ale co, brzy mi bude 18, a potom se budu moct zařídit podle svého. No joo, sice jsem slíbila, že o tom nebudu mluvit, a já to napíšu sem... Tak mi slibte aspoň vy, že to nikomu neřeknete. Jsem z toho tak nějak šokovaná... Vždycky tu byla ta možnost, ale nikdy jsem ji nebrala vážně. Nezamyslela jsem se nad tím, že by se to mohlo doopravdy stát... Nebo aspoň ne jako teď.
Jinak, s pauzou se pomalu loučím. Sice nevím, co psát, nemám inspiraci, stále mě nepolíbila Múza, v halvě mám akorát tak prázdno. I když... Možná ne. Však já vám ještě když tak napíšu.

Nevšímejte si

12. března 2012 v 20:29 | Já
Kolik je to měsíců? Tak kurva kolik je to měsíců? 4 ?! Tolik měsíců, tak proč bulíš?! Můžeš mi to laskavě vysvětlit? Kdo seš? Kdo sakra seš? Já jsem si vždycky myslela, že seš tvrdá drsná holka, co bude v pohodě! Tak proč nejsi? Proč toto píšeš? Proč??? Proč seš zklamaná? Proč tě to tak moc bolí? Proč se tím zaobíráš... 4 měsíce.. Není dne, kdy bys na něho alespoň jednou nemyslela. Proč sis četla starej deník? Proč si vzpomínala? ZASE! Když ono tak moc bolí... Jo, bolí! Ale to bolí i tisíce dalšch ubohých trapnch puberťaček, tak se už prosímtě neřaď mezi ně a přestaň řvát jak malá holka! Jsi vůbec normální? Proč ses zabouchla zrovna do toho, kterýho nikdy nemůžeš mít? Není dne, kdyby sis nevzpomněla. Kouříš s vědomím, že to děláš pro něho, že jsi jako on? Proč si v každé situaci říkáš "Kdyby mě teď viděl, co by asi řekl..." A já ti povím co by řekl! Že si na něco hraješ, na něco, na co nemáš a že jsi ubohá mrdka, co si nezaslouží ani žrát z misky jeho psa! Ale néé, to by si neřekl, to by byla aspon nějaká reakce, jemu seš totiž úplně u prdele, chápeš to?! Ty si to musíš říct! Ty to musíš pochopit! Ty to musíš slyšet! Musíš přestat doufat! Byly to tvý nejhezčí chvíle v životě, že jo? Jo.. ale už jsou pryč! A nebudou. Ne s ním... Uvědom si! Kde je on a kde seš ty! Co dělá on, zatím co ty doma sedíš u PC? Dělá to co tě sere naschvál, nebo te jen sžírá vztahovačnost? Nemůžeš ho přece milovat! To nemůžeš! A je k tomu hned několik důvodů! Jseš na nějaký takový city moc malá, nebo se to aspoň tvrdí, viděla jsi ho jen párkrát a vůbec, proč bys měla milovat někoho jako je ON? Někoho, kdo na tebe z vysoka sere? Jsi na něho zlá jenom abys zakryla, jak moc ti na něm záleží. Když se čumíš na jeho fotky, směješ se do blba. Nejradši bych ti pleskla! Hezky z každé strany, dokud bych ti všechno nevymlátila. Ale jestli to není láska, tak co do prdele je? A jak se toho zbavit? Ačkoliv jsem ti zakázala říkat trapné věty, neubráníš se představě, že by bylo hezké zase s někým začít chodit. "Chodit". Grrr, v patnácti to už bude lehké si někoho najít, a néé jako teď! Teď ti zbývají jen ubrečené oči, facebook kde se na tebe tlemí jeho profilovka (stejně bys mu nedokázala plesknout), bolest někde v hrudníku, černý plíce a blog.
Pauza nekončí