.

Duben 2011

Stanovačka u Syslíka 2011

30. dubna 2011 v 10:59 | Já |  Dokumenty aneb mapa života
Aby na čarodky nebyla nuda, musely jsme něco vymyslet. A tak se to stalo. Naplánovaly jsme velkou stanovačku u Filipa, který jako jeden z posledních v Brně bydlí v rodinným baráku se zahradou a také co to prostě umí.
Nejdříve jsme šli všichni nakoupit buřty a jídlo na celou dobu kterou tam strávíme. Samozřejmě kvůli tomu byli problémy, ale nakonec se nakoupilo několik buřtů, bersi, maschmelouny a hlavně několik kilo hranolek.

Po zdlouhavém vypravování jsme se nakonec konečně sešli na místě činu. A na řadě bylo postavit stan. Dokážete si představit jak to asi vypadalo, když se do toho pustili lidi, kteří doteď neví co je to stanování a jsou prostě z města? Byl
to trochu zmatek a stan byl velký pro 9 lidí. Musím ale říct, že ikdyž nás bylo 8, horko-těžko jsme se tam naskládali.
A nemohli jsme se dočkat až to konečně bude...
A trochu se blblo aby nebyla nuda :))
Po takové dřině jsme se šli najíst. Opekli jsme co se dalo, maso, bersi, marschmelouny... K pití byla limonáda a kola.
A u toho si kluci hráli s ohněm a to doslova. Vzali anti-perspirant a nastříkali to tam. Bylo to grazy a možná nebezpečné, ale rozhodně to byla zajímavá podívaná ;)
Filip má obrovskou zahradu a v ní velký strom na kterém má spoustu vymožeností. A světe div se, já jsem to tam fakt vylezla. Na stromě to bylo strasne fajn a když jsme měly na něco chuť tak nám to takovou chytrou věcí poslali na horu.
Pak ještě Eliška donesla bedýnky a udělali jsme si soukromou diskotéku. Už jsem moc nedokumentovala, komu by se taky chtělo tam pořád běhat s foťákem? A když už bylo 22:00 a my jsme musely stišit repráky, šlo se na stezku odvahy, kde se kluci poschovávali a my jsme to musely projít a naopak. Následovně jsme se dívali na nějaký film o zombíkách, ale jsem strašpytel, takže jsem se koukala jen na chvíly a pak jsme s holkama šly do stanu.
Když jsme se tam sešli všichni, hrála se flaška. Všeci sme se popusinkovali az do nějakých třech do rána, pak už to nějak odpadlo. Trochu mě tam štval Rezek od kterýho jsem byla nucena dostat okolo 4 pus což je na nic. A později už byla nuda. Okolo čtvrté, jsem byla už unavená a pochrupovala jsem jim tam.Takže ztěží si vybavím co se tam dělo. Ale vím, že se většina dobře bavila.
Spala jsem až do šesti. Většina už běhala po venku a byla mi kosa. K snídani jsme jedli hranolky. Byly moc dobrý, takže jsem už nestihla ani vyfotit plnej talíř.
Pomohli jsme Filipovi uklidit některej bordel co tam po nás zbyl.
Pěkně jsme mu poděkovali, že sme u něj mohli uskutečnit tak skvělou noc v jeho luxusní obrovské zahradě a že se tam o nás tak krásně staral. Kdyby nebyla taková zima, byli bysme všichni zůstali déle.

Takže svatba se nekoná

28. dubna 2011 v 22:09 | Já |  Dokumenty aneb mapa života
Název článku je jen obrazný, takže se nenech zmást:)
Takže... jsem totálně nasraná... Bože, já sem tak blbá! Takže jsem mu to fakt napsala. Všechny keci otom jak se mi líbí, jak je super a natáhla jsem to do dost dlouhýho odstavce. Dobrý no... takže ikdyž jsem nevěřila ve věty typu: "Omg, já to mám stejně tak a pod na to hupsnout baby." a ani v nic podobnýho. Napsal že děkuje a že neví co napsat. WoooW to je tak super že děkuje. No, tak jasný, ale já jsem prostě chtěla vědět na čem su a fakt s prominutím hov*o. Tak sem zacala blábolit že vím ze je to blbý atd... A on že mě chápe... Woooooow a to se z toho mám posrat? Tak on mě chápe jo? Mnohem příjemnější by bylo napsat, holka máš to marný mě stejně nesbalíš! A pak že dobrou... No tak skvělý, sem nezjistila na čem ani jsu, jestli se mám blbě tlemit, jestli ho mám laskavě zdravit nebo nemám, jestli ho mám ignorovat, jestli na něj mám zapomenout... Fakt dobrý-> neví co na to říct, chápe mě a přeje dobrou noc. No tak z toho nic nekouká.


Normální, super, mokrý den

28. dubna 2011 v 20:39 | Já |  Dokumenty aneb mapa života
Dneska?
Dneska obyčejný den. Obyčejný? No tak dobře.. tak obyčejný nebyl. Vlastně byl celkem super a přesto normální:D
Byla jsem venku s Cardou a Lindou, prošly jsme to na rampách, na dřevu a na tatranu. Bylo to moc fajn, protože se mi líbilo to počasí. Bylo sice chladněji, ale nebylo mi naštěstí zima.


Já, Linda a Terka (popis z leva)
Kromě toho jsem se dneska rozhodla, že mu napíšu co k němu cítím, aspoň budu vědět konečně na čem jsem. Ale stejně to nakonec neudělám. Stejně by to bylo blbý, jako co by na to jako odepsal? Jo, mám to stejně tak to dáme dohromady? Pochybuju... toto je realita a né nějakej pitomej slaďák.
Když se trochu rozpršelo, šly jsme se projít směrem k Lindinýmu baráku, abysme se tam schovaly. Po cestě jsme potkaly Elišku, Lukáše a Bertíka, tak jsme nakonec skončili jako parta venku. Bylo to hafo v pohodě a byla sranda. Narvali jsme se do jedné telefoní budky a bylo nám teplo.
Lukáš se vsadil, že to proběhne v bez trička tam a zpátky, takže jsme všichni dokumentovaly. Udělala jsem animačku, ale není moc povedená, však co, jsou to jen vzpomínky.


A potom aniž by to bylo v plánu, udělala jsem animačku jak Linda skáče protože by byla škoda to neudělat když jsem k tomu měla tak skvělej podklad:)) Kromě toho taky má trápení a tak jí držím palečky ať to dobře vyřeší:)


A pak poslední co se dokumentů týče bych jsem chtěla dát jednu společnou, kterou fotila Linda, které se obětovala a na fotce není. Příjde mi, že na této fotce nám to nikomu zrovna nesluší ale oto přece nejde. Hlavně že toto byl fakt dobrej den, kdy pršelo a kdy sme se všichni sešli a byla sranda;)


Z leva->> Terezka, já, Eliška, Bertík a dole Lukáš :))

Poprvé na přímačkách

27. dubna 2011 v 19:49 | Já |  Zažila jsem
Toto si píšu jednou pro sebe až je zase jednou budu dělat v devítce.
Milá Kristý, už jsi v devítce a já ti musím napsat svůj první dojem na příjmacích zkouškách, jak si jednou byla v sedmičce. Přesně kvůli tomu jsem tam šla, abych ti jednou mohla říct jak to vlastně bylo.
Ráno proběhlo dobře. Vstávala jsem sice na můj vkus brzy, ale do čtvrt hodinky jsem bya oblečená i namalovaná. Hodila jsem do sebe snídani a potom razila na sraz s Renčou na zastávce, protože jsem neměla ani páru otom, kde ta škola stojí. Když jsem tam dorazila ujal se mě nějaký kluk a dovedl mě až do třídy, kde se to mělo stát. Všichni asi ví jak to na příjmačkách vypadá takže ti to nebudu vypisovat. Po příchodu do třídy na mě padla stresující nálada. Bylo nás tam zatím zhruba 11, všichni samy v lavicích a horbové ticho, kdyby si někdo prdl, ozývalo by se to asi jako hrom při bouřce. Ale nikdo si neprdl. Sedla jsem si před nějakou holku. Nevydržela jsem to ticho a musela jsem začít žvanit, takže můj špot se rozléhal po celé třídě. Ta holka se jmenovala Terka a byla z Líšně. A pak jsem toho nechala být, protože nemělo cenu být tak přátelská. Cítila jsem se fakt vysmátě ikdyž mi to tam přišlo jak v kobce šprtů, kteří netouží po ničem jiném než se tam vermomocně dostat a co za to dají cokoliv. A pak to začalo.
Teda řeknu vám, že to pro mě celý bylo strašný zklamání. Vždycky jsem si to představovala posdle toho jak to všichni popisovaly trochu jinak. Prostě, že budem v obrovské místnosti kde nás bude aspoň 200, příjde přísný zapšklý profesor ze kterého budu mít husí kůži a rozdá testy, že se nebudemem moc ani pohnout jinak nás vyrazí. Potom zazvoní takovým tím recepčním zvonkem a do ticha se bude ozývat hlučné tikání hodin.
Takže... Bylo to jinak. Přišla obyčejná učitelka, obyčejně rozdala testy, pak obyčejně a líně řekla TEĎ a sedla si, hodiny nebyly ani trochu slyšet a ty úkoly v testech... Né, že by bylo primitivné, ale čekala jsem teda něco horšího z čeho budu vyschízovaná ještě hodně dlouho a místo toho nám tam daly obyčejné příklady jako úplně obyčejné hodině. Co je to do háje za bordel? :D
Test z ájiny byl pro mě následovný: Otevřela jsem to, nepochopila jsem to, všude jsem napsala to stejný. Dále, jak jsem procházela cvičení, vždycky jsem přeskočila protože se mi zdálo děsně nudné až jsem se dostala na konec. Tak jsem se vrátila, fakt pročetla a něco vytipovala.
Test z matiky? To bylo horší.. :D Z hlavy se mi všechno vykouřilo a nechápu proč. Křížkovala jsem jak mě zrovna napadlo a vsadím se, že nemám správně ani jedno cvičení. Po půlhodině jsem to měla a začala se děsně nudit, tak jsem si do toho testu začala malovat ;D Ke konci hodiny když učitelka procházela mezi stoly, tak zjistila, že jsem to celou dobu špatně zapisovala a že to musím přepsat kamsi do háje. Tak jsem v posledním pěti minutách přepisovala :D
A poslední test z češtiny? Pohodex:)) Jedinej kterej jsem si fakt přečetla a jedninej kterej jsem fakt udělala na vážno. Určitě mám většinu dobře;)
O přestávkách jsem byla s Renčou která tam chudák na mě čekala venku na chodbě a trochu sme blbly. Na gympl se nedostanu, ale aspoň jsem zjistila jak to bude v devítce kdy to bude na vážno.




Říkám, že jsme trochu blbly;)) Jinak záchody tam teda nemaj nic moc.

Umývárky

26. dubna 2011 v 21:39 | Já |  Vymýšlím si
Utíkám před realitou jak se dá. A nejbližším únikem jsou pro mě básničky, vlastní smyšlené storky a prostě plout si na obláčcích fantazie, protože přiznejme si, někdy je lepší snění než krutá skutečnost. Tak, a teď dost těch otřepanejch keců a jde se psát.

V posledních dnech, jsem nabírala pocit, že mě Toman nesnáší. Nechápu proč si zrovna mě vybra za bezvýznamnou obět, bezvýznamnou, stejně jako psí lejno vedle křáku u nás před domem. Ať už měl důvod jakkýkoli, zkrátka a jednoduše se do mě navážel, urážel a shazoval. Bylo to fakt k pláči. A dneska sme měly mít ruštinu jak jinak, stejně jako každé nudné a zdlouhavé úterý. A úterý nemám ráda extra protože s ním musím strávit celou hodinu kterou máme spojenou v ruštině. Jedinou výhodu, kterou ta ruština má je ON s velkým O! ON který je pro mě nejkrásnější na světě ale taky ON který nejspíš marně tuší o mé existenci. Přesto kdykoliv jeho pohled na mou osobu pustí v mém těla takový poplach, že mám pocit že moje srdce se brzy neudrží a já zkolabuju. No, a tak to šlo v posledních týdnech pořád.
Bezva, takže dneska tam zůstanu sama s osmákama a klukama, protože Ell i Linda byly nemocný. Jen doufám, že mě Toman nebude víc srát, obávám se, že bych to nevydržela->psychicky. A ukazovat se mi slzy před ním rozhodně nechce. Přišla jsem tam mezi prvními, jako vždy s naším zbytkem ve skupince a čekali jsme před hudebnou a učitelku. A stejně jako každý týden, osmáci začali scházek schody a mířili přímo k nám. Už z vrchu schodů, když mě Toman uviděl, spustil:"Ájé, to zas bude ruština." Nápodobně, pomyslela jsem si a ignorovala jsem ho. Ignorovala jsem i jeho dalí narážky na moji osobu. Statečně a přesto s bolestí v srdci, nechápu jak někdo může být tak zlej. Z mé ignorace nebyl nadšenej, tak mi vytrh můj batoh a chtěl se mi v něm začít hrabat. Otevíral si kapsu kde si obvykle holky nechávaj ty svoje "tajný" potřeby kdyby náhodou. To už bylo moc. Strčila jsem do něho největší silou jakou mám a naštěstí je tak malej že kdybych chtěla, tak ho zmrcačím. Batoh jsem si vzala zpět u čehož jsem schytala plno urážek a věřte mi, že moc lichotivé nebyly. Slzy přišly a já jsem si řekla: A sakra, ne před nimi ne, ne před nimi nikdy.
Otočila jsem se, ukázala na něho významné gesto a mé kroky nabraly na rychlosti, směr umývárny. Před zrcadlem jsem se opřela o umyvadlo a začala hodnotit, jak velkou škodu způsobily slzy a jak moc by vadilo, kdybych už nepřišla na vyučování. Spustila jsem další potoky, fakt mě takoví lidi mrzí, toto bych já nikdy nikomu neudělala! Lehce jsem se lekla když se dveře umývárky začaly otevírat. Stál tam ON. "Jdi pryč." zašeptala jsem. Cítila jsem se mizerně, styděla se za svoje slzy a vypadala jsem příšerně. Asi si spletl význam mých slov, protože vešel dovnitř.
Přišel k umyvadliu kde jsem stála já a obejmul mě okolo ramen. "To fakt přehnal...Strašně mi tě je líto.." Odtrhla jsem svůj zrak z mého odrazu v zrcadle a otočila se na něho. Hmm, je sice hezký že mu je mě líto, ale tak proč se mě do háje nikdy nezastal? Ale na druhou stranu, co bych jindy dala za to s ním tady tak stát. V mých pocitech byl trochu zmatek, nevěděla jsem co říct.
Po chvíly mlčení a upřeného pohledu z očí do očí, se ticho konečně prolomilo. "Nevím jak začít, ale prostě pravdou je, že se mi už strašně dlouho líbíš, ale nikdy si tím nejsu pořádně jistej..." Chvíly jsem přemýšlela co vlastně řekl.. Líbím se mu, má mě asi rád! Přes uslzený oči, rozmazanou řasenku a v krku jsem měla knedlík, ale i tak jsem ze sebe vypravila: "Moje pravda je, že už tě strašně dlouho považuju za toho nejdokonalejšího kluka na celý planetě... Jen prostě jsem příliš stydlivá a .. a..." Nevím vlastně co jsem chtěla říct. Nebylo co, vše bylo jasná, já se líbím jemu a on se líbí me ba dokonce jsem do něho zabouchlá. A ted tu mlčky stojíme, jen my dva, ticho narušuje jen tiché kapání zrezivělého kohoutku. A pak se TO stalo... Naše obličeje se přibližovaly a pak...
Ruku v ruce jsme odešli společně do třídy, kde se všichni divně dívali, ale nikdo se neopovážil nic namítnout. Od té doby spolu chodíme a žádnej Toman si na mě nedovolí.:)) HAPPY END

Divná fantazie co? Kterej cvok by chtěl aby ho šikanovali a pak aby ho zachránil ten borec do kterýho se blbě zabouch? Já sama nevím... Ale prostě to tak je a když už mě něco určitýho napadne tak si to napíšu, protože ať už je příběh jakkýkoli chci si ho pamatovat, protože je v tom kousek mě.

Už zase zabouchlá

26. dubna 2011 v 17:09 | Já |  Hodně přemýšlím
Už zase po tom roku. Už zase jsem se zabouchla. Už zase... Byla bych vážně ráda kdyby to tentokrát dopadlo jinak než před rokem. Líp. Vrátil se mi ten přitroublý úsměv při malé vzpomínce, pocit rychlejšího tepu a povyskočení srdce kdykoliv HO uvidím a už zase mám ve zvyku na fejsu psát jeho jméno do vyhledavače dokud není online. A když je online, čekám celou dobu jestli mi napíše dokud se zas neodhlásí. Mám naději? Líbím se mu? Je to v háji? Mám se ještě do háje snažit? Mám mu vůbec psát? Stojí mi za to? Stojí o to vůbec? Mám se smát? Nemá ze mě srandu? Jsem trapná? ...
Tolik a spoustu dalších otázek na které neznám odpověď... Ale doufám. Doufám že mám naději, že se mu líbím, že to není v háji, že mi jednou napíše, že to výjde, že si nemyslí že jsem trapná.... Ale proč by jinak posílal to co mi poslal? Nebo se to poslalo samo? Kdyby to poslal on, tak proč by se na mě díval? Proč by na mě mával? Proč by odpovídal tak hezky? Proč...? Ale stejně i ba ještě líp se chová ke Gricce... Ale třeba to je jen taková tak holka na kterou se každej rád díva, prototože na tom něco je. Když on je tak krásnej, vždycky jak jde tak ty svaly, já to prostě žeru :DD Ještě že mám to štěstí, že tu krásu vidím nejvíc já a jiný holky ne-e :D Ach, ten řetízek to je prostě boží...
Sorry lidi, ale já jsem se prostě musela vypsat, kámoškám to už leze krkem.


Upíří prokletí

25. dubna 2011 v 12:59 | Já |  Skládám rýmy

No.. nevím jak vám ale mě se při slovu "krev" zobrazí upíři. Je to tímto upířím šílenstvím, které je teď všude okolo nás. Všude samej Edward, Damon, Stefan... Samozřejmě se vzždycky jedná o obrovskou lásku jako trám, silnější než touha po krvi. Ale co kdyby to tak nebylo? Co kdyby se jednou neudržel a fakt tu holku sežral? Ale to by asi nikdo nečetl. A když už to je teda to slavný téma týdne, vytvořila jsem si vlastní "příběh" psaný spíš jako taková básnička.

Pojď blíž neboj se,
Krásně voníš,
Ke mě nakloň se,
pak řasy sklopíš.
Slyším tvůj rychlý tep,
ale nebojíš se mě,
sežral bych tě hned,
lásko, v této tmě.

Miluješ mě,
a já to vím,
pojď ke mě,
nestyď se baby.
Jsem tvým prokletím,
jsem tvým rájem,
s křídlem černým,budu tvým ďáblem.

Každý úder tvého srdce,
napjatá tepna na tvém krku,
voní tak vlhce,
žízeň ozývá se z krku.
Červenou mám nejradši,
teče ti očí,
teče ti po tváři,
ale příběh ještě nekončí.

Rudá jako rubín,
tekla kadyž ses řízla,
chci tě sníst,
tím si buď jistá.
Vůně tvé krve,
směs soli a rezu,
tak vlhká,
pálí mě v krku.

Myslíš že miluju i já tebe,
ale nejsem tvým rájem,
holčičko nepleť si mě,
já nejsem Edward Cullen.
A ty nejsi moje Bella,
"Miluju tě" zašeptám,
naposledy jsi vykřikla,
jmé jméno do tohoto ticha.

Jak opojné,
když piju tvou krev,
tak lahodné,
nejde to vzít zpět.
Žízeň ustává,
srdce ti dávno nebije,
svědomí se na povrch dostává,
lásko, miluju tě.

Naposledy pohladím,
tvoje zjihlé vlasy,
už nikdy neuvidím,
tvůj úsměv krásný.
Nezbyla ti kapka krve,
té rudé a teplé,
všechnu mám v sobě,
není to povedené.

Co jsem to jen proved?
Zabil jediného člověka,
kterýmu mohlo na mě záležet,
slzy ztěžka polikám.
Krev je moje prokletí,
krev je moje láska,
krev je moje opojení,
byla to špatná sázka.

Vsadila jsi svůj život,
a ty jsi prohrála,
svoji nevětší cennost,
byla to velká chyba.
Jen blázen šílí po upírech,
ale co je vlastně bláznovtsví,
když jsem chtěl jen tvoji krev,
šílel jsem jen po tvoji krvi.

Tak jsem tě spálil,
jako všechny vzpomínky,
které nám ještě kdysi zbyly,
a roztrhal tě na kusy.
Nezbylo ti kousek těla,
a já nemám srdce,
na důkazech nezbyla,
ani kapka krve.

Jak jsem k řasence přišla

22. dubna 2011 v 20:29 | Já |  Zažila jsem
Začíná to jako normální městské odpoledne.
Jdeme s kámoškou nakupovat, procházíme se po městě a pak, když nás bolely nohy, zašly jsme na jídlo do Mekka. Všechno je fajn:) Koupila jsem si novou kabelku, ale to není podstatné vedle toho co se nám stalo pak :D
Jako všechny snad všechny holky, milujem líčení a drogerku. Tak jsme zamířili do Déemka. Okamžitě jsme se vrhly k regálu s dekorativní kosmetikou. První co vždycky sháním, je řasenka. Samozřejmě že jsem se nedívala zdaly to je tester nebo není a to byla právě ta chyba. Našla jsem řasenku se šelmím effectem a řekla si, že to musím vyzkoušet. Hmm, nic moc, tak jsem ji podala kámošce. Začala se malovat když v tom najednou příjde nějakej týpek co vypadá jak bezďák, má šedý dlouhý vlasy a divný hadry. "Slečny, můžu se vás na něco zeptat? Je to čím se malujete tester?!" A už nám došlo že je zle. Tak jsme nějak ze sebe začaly něco soukat "Ehm.. noo.." "No, tak stím mažte k pokladně, hned!" Z toho chlápka šle respekt na sto metrů. Cestou k pokladně jsem si řekla. "Tojo chlape, to by se ti líbilo, nic si kupovat nebudu." Řasenku jsem u pokladny hodila mezi balíčky ubrousků vzala kámošku a zdrhaly sme z Déemka k eskalátoru. Na eskalátoru jsme si oddechly. Když už jsme ujely asi dva metry, najednou nás někdo tahá na rukávy a za kabelu. Tvl, to byl ten chlap! "Co si myslíte?! Řekl jsem k pokladně a vy my utečete! Žádný takoví!!" Trhl s náma a odtáhl nás zpátky do drogérie. "Kde je ta řasenka?!!" začal na nás řvát. My jsme byli totálně vyklepaný. Roztřeseně jsem mu ji ukázala a když jsem vytahovala peníze, povedlo se mi poscházet ubrousky i s řasenkou. Chytl si nás za límce a hodil před pokladnu. "Miluško, vem dámy přednostně." Tak jsme aspoň nemusely čekat frontu. Byly jsme úplně vyklepaný a po cestě na šalinu jsme nemluvili. Potom, v půli cesty šalinou jsme se začali smát :D A domů jsme dojely úplně vychlámaný.
Už nikdy si nebudu zkoušet kosmetiku co není tester ;D

Není špatná, stála 200kč ale sama bych si ji nekoupila.

Můj objev-Vlastní lesk na rty

21. dubna 2011 v 21:49 | Já |  Jako z časopisu
Jé, to jsem teda na něco přišla :D
No prostě tak brouzdám po netu, objevím článek "jak pečovat o své rty" a tam je napsáno, že med je jeden z nejlepších produktutů, který můžem našim rtům dopřát. To jsem věděla a sama vyzkoušela, vždycky když jsem si ten med dala na rty, krásně se leskly. No a najednou se v mé hlavě vyskytl nápad. Co takhle z medu udělat lesk na rty? Tak jsem to vyzkoušela a ono to vyšlo... Myslím, že by mohl tento článek někoho zajímat, zvláště holky co podporují přirozenou krásu a nemají dostatek peněz nebo jim mamka zakázala se líčit, kromě toho jsem prostě z toho tak ráda, že to sem prostě musím dát:)
Potřebujete: Lahvičku od lesku na rty, brčko, med


Lahvičku od lesku jsem důkladně vymyla, ale jak se zdá i tak tam zůstaly zbatky lesku. Myslím ale že to tam moc nevadí. Možná se to zdá být lehký vymýt blbou lahvičku, ale nenech se oklamat;D
Teď trochu lepkavější část. Do brčka jsem nasála med a pak pustila do lahvičky. Možná ti to příjde nechutné ale jinak to tam fakt nejde nalít:D Nejlépe nalívat v koupelně nebo nad žákovskou, protože med lepí a je všude. Tak dobře, ať nepřeháním, ale prostě to trochu teče.
Nakonec lahvičku zašroubovat a umýt. Hotovo:))




Med na rtech dlouho vydrží a ačkoli to na fotce nejde vidět, rty se krásněa přirozeně lesknou:))

Komunita blogerek

21. dubna 2011 v 0:19 | Já |  Hodně přemýšlím


Navštěvuju různé blogy. Oblíbené blogy. Vždycky jsem chtěla mít oblíbený blog, navštěvovaný, krásný a zajímavý. Ale já nejsem jako ony. Nepíšu o tom, jak se nalíčit, jak sbalit kluka. Vlastně se teda přiznám, že tu možná články tohoto tipu byly, ale na můj vkus stejně neměly úroveň. Dessy též dělat neumím, prostě jen takové ty obyčejné. Ale tak si říkám, chci být jako ony? Stojí mi to za to? Mám autorský blog, a takoví zůstane. Nebudu z tohoto blogu dělat co není a na co nemá. Tento blog je můj nejbližší přítel, můj deník, mísa do které si vylévám srdce, moje mapa života... Sice chci být dobrá, ale jjá prostě nepatřím do té komunity blogerek.